Blog - Jak vychovat šťastné a úspěšné dítě? Tady jsou osvědčené rady od profesionálů

Jak vychovat šťastné a úspěšné dítě? Tady jsou osvědčené rady od profesionálů

Nejvíc se dítě naučí do sedmi let

Podle autorů Odemykání dětského potenciálu je dítě od třetího trimestru do sedmi let věku nejlépe schopné absorbovat všechny podněty z okolí a nahrávat je do svého mozku.

"Když chcete, aby se dorozumělo více jazyky, mluvte na něj v tomto období cizí řečí a ono se to naučí zcela bez problému. Naučí se i později, ale už mu to dá více práce," říká Kateřina Novotná, lektorka a koučka dětí.

"Dítě má po narození 100 miliard mozkových buněk, tzv. neuronů. Ty se začínají propojovat pomocí spojů, zvaných synapse. Do tří let věku se těchto spojů vytvoří 50 procent, do sedmi 75 procent," vysvětluje Jan Mühlfeit, někdejší dlouholetý šéf Microsoftu pro Evropu a mentální kouč světových byznysmenů či sportovců. 

Tak rychle se dítě v tomto období učí. "Dokonce za námi na kurzy chodí i těhotné maminky, aby mohly začít rozvíjet dítě již od toho třetího trimestru," přidává svou zkušenost Kateřina Novotná.

Nikdy není pozdě. Mozek se dá přeprogramovat

Co když si ale knihu, která říká, že nejlepší je začít učit dítě ještě před narozením, pořídí rodič dvanáctiletého potomka?  Nikdy není pozdě, synapse se vytváří celý život.

"Když odhalím nějaký svůj talent třeba až ve třiceti nebo čtyřiceti, tak si mozek mohu lidově řečeno předrátovat, přeprogramovat, přepojit své synapse," říká Jan Mühlfeit.

Jak zdůrazňuje, mozek se oproti původním vědeckým tezím neustále vyvíjí a vznikají nové synapse; říká se tomu neuroplasticita.

"Dokonce ani pro rodiče, které naše kniha také zaujme, není pozdě. Čím dříve si uvědomí, jak důležité je sebepoznání, tím lépe. Zjistí pak, co by na sobě chtěli zlepšit, rozvinout, a začnou se tomu věnovat," říká Kateřina Novotná. "Jde to, jen pomaleji než v dětství."

Pozor na opičku v mozku

Součástí mozku je amygdala, která hraje důležitou roli pro utváření a ukládání paměťových stop spojených s emocemi. A je to také hlavní strůjce našeho strachu. Jan Mühlfeit jí říká opička, protože neustále skáče z jedné věci na druhou a neustále vyhodnocuje, kde člověk může selhat. Tím vytváří náš strach.

Dříve se zásahy amygdaly velice hodily, když byl člověk vydán na pospas divoké zvěři. Ale dnes často člověka brzdí v jeho rozvoji zbytečnými obavami.

"Je to náš neustálý kritik, stále nás varuje a říká: 'Uteč, nebo bojuj!' Jenže děti si umí opičku vypnout, stejně jako vnitřní hodinky. Umí si hrát zcela ponořeny do své činnosti, nevnímají čas ani okolí, jsou v tvůrčím vytržení, takzvaném flow," popisuje Jan Mühlfeit.

Vraťme se ke Komenskému

Ač se psal teprve rok 1650, Komenský ve svém díle Škola hrou navrhl řadu věcí, které dnešní pokrokovější pedagogové zvolna objevují a zavádějí do výuky, zatímco tradiční konzervativní školství je jimi stále ještě netknuto.

"Komenský věděl, co to je stav flow, tedy tvůrčí vytržení. A věděl, že v tomto stavu se děti nejlépe a nejtrvaleji něco naučí," upozorňuje Jan Mühlfeit. "On již ve Škole hrou říká, že když dítěti probíranou látku jen řekneme, tak ji hned zapomene, protože přitom využívá jen jeden smysl. Když mu ji i ukážeme, tak už si ji zapamatuje lépe, protože využívá dva smysly. Ale pakliže jej do učiva přímo zapojíme, stane se ze znalosti dovednost, protože dítě v tu chvíli používá hned několik smyslů najednou."

Nenechávejte vše na škole, je to na vás

Jak zdůrazňuje Kateřina Novotná, těžko jde po klasických školách chtít zásadně jiný a hlavně individuálnější přístup k žákům, má-li jich učitel třicet ve třídě. K tomu je potřeba zcela průlomová školní reforma, což je otázka nejméně deseti let. Velký díl práce tudíž leží na rodičích. Oni jsou ti, kteří se mohou dítěti individuálně věnovat, navíc by měli dobře znát jeho schopnosti, a tudíž je správně rozvíjet.

Ale i v plné třídě dětí lze leccos podle ní na výuce změnit. "Třeba nadprůměrné žáky, kteří se nudí a čekají, až to pochopí i ti pomalejší, zapojit do výuky. Vyzvat je, aby to oni sami vysvětlili svým spolužákům," navrhuje jednu z osvědčených metod. "Nejenže to od nich spolužáci lépe vezmou a pochopí, ale tihle žáci navíc převezmou zodpovědnost za proces učení. Už nesedí jen pasivně v lavici a učitelům navíc odlehčí."

Rodič jako pozitivní kouč

Jan Mühlfeit a Kateřina Novotná kromě kurzu Odemykání dětského potenciálu vedou i kurz Rodič jako pozitivní kouč. Zde rodičům radí, jak u dítěte rozpoznat jeho talenty a jak je rozvíjet. Základní, i když zdaleka ne jedinou poučkou je, že k čemu má dítě talent, to mu dodává energii a naopak u provozování své slabiny energii ztrácí.

Důležité rovněž je nesoustředit dítě prvotně na úspěch, ale na štěstí, které cestou k úspěchu prožívá. Velkou váhu přikládají i heslu, které oba lektoři často nosí na tričkách - Buď více sám sebou. Protože kopií je spoustu, ale originál je jen jeden. Takže autenticita je k nezaplacení

Klasické znalosti člověk v praxi moc nevyužije

"Deset let jsem dělal přímo s Billem Gatesem v Microsoftu, čtyřikrát za sebou jsem byl nejlepším manažerem ze všech světových regionů. Ale ze všech školních znalostí, co jsem k tomu potřeboval, to byla akorát tak trojčlenka, což je učivo čtvrté třídy," říká Jan Mühlfeit.

Nejsou ani tak důležité znalosti jako to, jak si je člověk umí dávat do souvislostí, jak je umí aplikovat.

"Jenže škola učí žáky v boxech - jeden učí matematiku, druhý dějepis, třetí jazyk, ale absolutně si to nepropojí. Data jsou dnes všude a lehce dostupná, ale konkurenční výhoda spočívá v tom, co s těmi daty uděláte."

Škola zabíjí kreativitu

Kniha přináší další alarmující data, která říkají, že zatímco 98 procent šestiletých dětí vykazuje vysokou kreativitu, mezi desetiletými už je to jen 30 procent a mezi patnáctiletými dokonce jen 15 procent. To, že mezi období vysoké a velmi nízké kreativity vstupuje škola, není náhoda. Ve škole zkrátka není na kreativitu čas ani prostor.

"Škola nepřipouští hloubavé otázky, hledání, zda by šel příklad vyřešit i nějak jinak, zda se na danou věc nejde podívat z jiného úhlu. A to je přitom velmi podstatné. Jenže učitel míří nejrychlejší cestou ke správnému výsledku a to je už pro něj ten splněný cíl," líčí Kateřina Novotná.

Staráme se o své slabiny, na talenty není čas

Kniha popisuje i další problém, který stojí rozvíjení dětského potenciálu v cestě. Lidé se bojí selhání, v poměru 10:1 se proto zaobírají odbouráváním svých slabin na úkor rozvíjení talentů.

Podle Jana Mühlfeita by ovšem poměr měl být přesně opačný, tedy slabinám věnovat jen deset, maximálně dvacet procent svého času a své energie a dále rozvíjet především to, v čem je dítě dobré.

"Poměr 10:1 ve prospěch slabin pro zdokonalení člověka opravdu nefunguje. Když vám desetibojař řekne, že přes zimu musí zapracovat hlavně na svých slabých disciplínách, tak co se stane? Slabé disciplíny půjdou o malinký kousek nahoru, zatímco ty silné půjdou skokově dolů, neboť se jim nevěnoval. A tak je to s většinou talentů."

Podle Kateřiny Novotné by se měly slabiny v učivu řešit jen do té míry, aby nezbraňovaly hladkému postupování do dalších ročníků nebo aby jim v praxi pak neházely klacky pod nohy.

Strach z chyby

Chyby se na školách zbytečně démonizují. "Jedna chyba dvojka, dvě chyby trojka, takže si dávejte pozor!" Kdo tuhle větu pravidelně neslýchával… Nebo na hudebních soutěžích - díte ví, že když jeden tón pokazí, už nemá šanci na dobrý výsledek. O radosti ze hry se pak nedá vůbec hovořit.

"Všechno se tady žene přes výsledky. Jenže dítě se začne bát selhání, začne se bát prohry. Výsledek je o motivaci, ale tou si k činnosti nevybuduji emoční vazbu. Emoce jsou o inspiraci. Pakliže činnost začnu milovat, může se stát smyslem mého života a můžu v ní dosahovat nejlepších výsledků," vysvětluje Jan Mühlfeit.

Zná to i ze své praxe mentálního kouče špičkových sportovců. "Když chce za každou cenu vyhrát, většinou to k ničemu nevede. Když se do svého sportu zamiluje, propadne jeho kouzlu, závodí ve stavu flow (je plně pohlcen svou oblíbenou činností, pozn. red.), tak vyhrává a jde mu to jakoby samo."

Jak být úspěšný?

Jan Mühlfeit je autorem bestselleru Pozitivní leader, který se touto otázkou zabývá. Ale hlavně je určitým ztělesněním úspěchu. Dvaadvacet let pracoval v Microsoftu, z manažera se stal ředitelem české pobočky, skvělé výsledky ho vystřelily do pozice šéfa pro střední a východní Evropu a další úspěchy mu pak zajistily post šéfa Microsoftu pro celou Evropu.

"Důležitá je vize. To věděl Ježíš Kristus, Gándhí, Martin Luther King i Bill Gates nebo Steve Jobs. A důležité je také té vizi věřit, jít si za ní a umět o ní přesvědčit své kolegy," prozrazuje jeden z receptů. "A samozřejmě milovat svou práci, protože ve stavu tvůrčího vytržení (flow) je člověk výkonnější, kreativnější, úspěšnější i šťastnější."

Podstatné je také nebát se chyb a brát je jako něco užitečného.

"Bill Gates kromě svého motta 'Když nevíš, jestli něco udělat, udělej to' zastával i myšlenku, že 'úspěch je velmi špatný učitel'. Protože právě chyba vás dokáže poučit a posunout dál."

Jak být šťastný?

Jedna z klíčových otázek života. Dlouho se lidé domnívali, že být šťastný je totéž jako být bohatý, a mít tedy neomezeně prostředků a možností, jak si užívat život. Jenže když i tady v Česku se objevili první miliardáři a z jejich zkušeností vyplynulo, že i když nahromadili obrovský majetek, k většímu štěstí to stejně nevedlo, začaly se hledat alternativní cesty.

"Štěstí není bod na časové ose - od této chvíle, od této výše konta už budu jen šťastný. Štěstí není bod, ale cesta. A opravdově šťastným je člověk až ve chvíli, kdy udělá šťastným i někoho jiného," říká Jan Mühlfeit.

Jako příklad uvádí Billa Gatese, který miloval software a věřil zprvu bláznivé vizi "počítače na každém stole". Díky tomu se stal nejbohatším mužem světa. "Ale doopravdy šťastným se stal až ve chvíli, kdy s manželkou založil Nadaci Billa a Melindy Gatesových a pomohl ke štěstí i dalším lidem."


Zdroj: https://l.facebook.com/l.php?u...

Jan Mühlfeit

Sdílet článek