Blog - Každý člověk se rodí s talentem, říká Jan Mühlfeit

Každý člověk se rodí s talentem, říká Jan Mühlfeit

Snad téměř každý rodič někdy řešil otázku, na jaký sport dát své dítě, aby bylo úspěšné a zároveň ho kroužek bavil. Zatímco některým se to povedlo, jiní stále hledají skrytý talent své ratolesti. Jak odemknout dětský potenciál a rozvíjet silné stránky svých dětí jsme se zeptali mentálního kouče Jana Mühlfeita.

Myslíte si, že v sobě máme všichni nějaký talent? Já vždy říkám, že každý člověk se rodí s talenty. Proto bychom se neměli ptát „Mám talent?“ ale raději bychom si měli položit otázku „Na co mám talent?“. S talentem můžeme totiž dosahovat mnohonásobně lepších výkonů. V současné době však jen třináct procent lidí dělá činnosti, kde talent uplatňuje, což znamená, že svět běží na méně než jednu pětinu svého potencionálního výkonu.

Kdo je Jan Mühlfeit?

Jan Mühlfeit je globální stratég, kouč a mentor. Přes 20 let působil ve společnosti Microsoft na různých vedoucích pozicích. V současné době koučuje vrcholové manažery, umělce a sportovce včetně členů Českého olympijského týmu. Letos na podzim vydal spolu s lektorkou Katkou Novotnou knihu s názvem Odemykání dětského potenciálu, v které se snaží napomoci k objevení dětských talentů a jejich rozvoji.

Jana Mühlfeit na křu jeho nové knihy.

Pokud má každý z nás na něco talent, jak poznat, na co ho má zrovna moje dítě? Existuje celá řada testů, které mohou talent pomoci objevit nebo specifikovat. Je však rozhodně dobré děti také sledovat. Už i ti nejmenší totiž poznají, co jim energii dává nebo naopak ubírá. Malé děti si mají tendenci hrát s věcmi, které je nabíjejí energií. Proto si s některými hračkami hrají opakovaně, kdežto jiných si ani nevšimnou. Pokud tedy chcete vědět, na co má vaše dítě talent, zkuste ho pozorovat a všímat si, k jakým činnostem se stále vrací.

Mohou děti získat talent i během života? Talent je každému člověku dán geneticky, avšak co se s ním dále stane, záleží na prostředí, v kterém vyrůstáme, na tom, jak přemýšlíme, a také, jak k nám přistupují v dětství rodiče. Například Jaromír Jágr se narodil s geny pro hokej, avšak kdyby neměl vhodné prostředí, rodiče, kteří by mu umožnili trénovat, a správné sportovní vedení, zřejmě by navzdory obrovskému talentu nikdy nebyl tak úspěšný.

O Jaromíru Jágrovi je známo, že už v dětství tvrdě trénoval. Pro řadu dětí jsou však tréninky spíše nutným zlem a rodiče je musí ke sportu doslova nutit. Co říkáte na takový přístup? Je samozřejmě dobré, aby se děti hýbaly, ale měl by se najít průsečík mezi pohybem a tím, co je baví. Ne každý bude olympijským vítězem, ale i přesto může v životě dělat věci, ve kterých bude úspěšný a které ho zároveň budou činit šťastným. Pokud rodiče musí dítě k tréninkům přemlouvat, je pravděpodobné, že ho aktivita nebaví a nejde mu. To způsobuje v těle dítěte stres, kvůli kterému se nedokáže při tréninku dostat do stavu, kterému se říká flow. Ve flow děti maximálně využívají svůj talent. Díky tomu dosahují skvělých výsledků a zároveň jsou u toho šťastné.

Mohou rodiče poznat, jestli se dítě při tréninku dostává do flow? Ve flow jsou děti zcela soustředěné a činnost je doslova pohlcuje. Asi každý někdy viděl svého potomka zabraného do hraní tak, že přestal vnímat čas i své okolí. Přesně takhle vypadá flow. Obzvláště u malých dětí je však obtížné předem určit, který kroužek je do tohoto stavu dostane. Proto je úplně v pořádku, pokud se dítě věnuje několika sportům. Tímto způsobem si alespoň může otestovat, co ho skutečně baví. V momentě, kdy bude moci při vykonávání některé z aktivit využít svůj talent a zároveň ho bude činit šťastným, dostaví se flow. Díky tomu se dítě vyprofiluje a postupem času bude chtít zůstat jen u aktivity, která ho do flow dostala.

Říkáte, že flow se dostaví v momentě, kdy se potká talent s pocitem štěstí. Znamená to tedy, že pokud dítě není talentované například na fotbal, nemůže se při jeho hraní nikdy dostat do flow? V podstatě ano. Do flow vás skutečně dostane jedině talent, avšak má-li dítě v tomto stavu vydržet déle, je kromě talentu nutná také mentální odolnost. Součástí mozku je totiž i tak zvaná amygdala, které já říkám opička. Tato opička vymýšlí imaginární strachy, které nás ze stavu flow vytrhávají. Například u brankáře může vytržení z flow způsobit nechycený gól. V tom momentě se spustí opička a golman začne přemýšlet o tom, že pokazil celý zápas a mužstvo kvůli němu prohraje. Pokud však začne přemýšlet tímto způsobem, už není schopný navzdory talentu dosahovat těch nejlepších výsledků a současně u toho být šťastný. Dobře se amygdalu naučil vypínat Petr Čech, který říká, že ať je stav zápasu jakýkoliv, pro něj je to vždy nula nula.

Pokračovat ve čtení článku: https://rungo.idnes.cz/rozhovor-jan-muhlfeit-06q-/behani.aspx?c=A181021_155233_behani_sehn&fbclid=IwAR26DXBROyUhsnxc2FPqu2LqpWsXBgy_7qrr_a2yhXIXYtxABAjS7G4lERU


Jan Mühlfeit

Sdílet článek